kámen
Co může cítit takový kámen padající do studny?
Možná nic, možná hodně. Možná je mu to jedno. Může si užívat volný pád, je mu jedno kam padá a proč, je mu vše úplně jedno? Možná si pokládá různé otázky… Co se to se mnou děje? Proč jsem najednou uveden v pohyb a proč je ten pohyb směrem dolů a ne vzhůru? Proč mě někdo hodil dolů do hlubin? Jaký k tomu měl důvod? Má z toho snad radost či je to pro nějaký vyšší účel? Nic jsem přece nikomu neproved… Nebo mě jen tak upustil? Náhoda? Může za to vůbec někdo nebo jsem si to způsobil sám? A kam to vlastně padám? Je tam tma. Tma a vlhko. Dozajista mě tam nečeká nic příjemného. Uíííííííí. Já necci! Necci tam dolů do hlubin propasti! Cci létat, létat vysoko a neupoutané k výšinám. Pomoc. Prosím, pomozte mi někdo. Je vůbec někdo takový? Kdo by se vlastně staral o blbej padající šutr. Strach, obavy, žal, lítost, ukřivdění… Svět kolem začíná tmavnout, čas jakoby zamrznul. Ubíhá velmi pomalu a svět stále tmavne a kámen padá… Vše pomalu mění barvy, nejdřív sem mysl zahalí do rudého pláště a pak rána a už je jen tmavomodrá prázdnota… Tma, vlhko, prázdno, samota, opuštění a zapomnění… žádná šance na návrat na světlo… žádná naděje… světla pohasla. Svíce dohořely. Už jich hoří jen pár ale i ty již pomalu pohasínají… zhasíná tím to poslední hezké co zbylo.nadchází čas osamění a opovržení. Krvavě rudá obloha, stahující se černá mračna a andělé zkázy plenící, pálící, vraždící, jezdí po kraji na mrtvých koních… Déšť ohně snášící se na hlavy vinných i nevinných. Rozbité skleněné sochy tančící ve skále. Reznoucí Slunce se se skřípotem zastavuje a vlk Měsíční záře se vyprošťuje ze svého vězení posetého hřeby. Nastává poslední soumrak a hudba hromů rozechvívá Zemský povrch za představení tančících blesků a ohnivého deště. Draci se probouzí.
A kámen stále pomalu padá do
temné propasti…
