mimosmysly
Mimosmysly
Mé já tam uvnitř touží po změně, mé já tady venku bojuje samo proti sobě. Kam jsem se to dostala? Vím, že všechno si budu muset vybojovat já sama, ale ta vnější dizharmonie je zničující... ztratila jsem rovnováhu...
Začínám být čím dál tím lehčí...Nevím co se to se mnou děje,tuším jen že to má souvislost s Elizabeth .Ostré světlo a pak již jen temnota.“Kde to sakra jsem?“marně sem se ptala sama sebe...
Pomalu sem se snažila zaostřit...Tunel.
Ticho...chladný vánek od řeky,suché zapraštění ve větvích starého stromu,co je mrtvý a přece přetrvává aby doplnil tuto jedinečnou atmosféru-vůni,kouzlo okamžiku,kterou nezažije každý...jen ti co otevřou svou duši…
Najednou sem uslyšela jemný hlas...Ptal se mě co bych si přála. Zesmutněla jsem. Chtěla sem se jí zbavit...Žít zas bez ní. Chtěla sem se opět smát,radovat se z maličkostí a zase cítit sluneční paprsky na mý bělostně sněhový kůži...Už sem si skoro nevzpomínala na to jaké to je,když se mi sluneční paprsek rozběhne po těle...
Přála sem si opět spatřit čarodějku Eilitanee. Ona mě věděla každičký detail beze slov...Jako by jsme byly dvojčata, přesto jsem o ní nevěděla vlastně nic. To mě děsilo pokaždé když jsme se měli sejít...Nevědomky mi pomáhala...Stačila mi její přítomnost...Ona měla tu moc člověka osvobodit od starostí a sama jich měla až nad hlavu. Od té doby co si její rodiče a okolí myslí,že se zbláznila,nevím kdo jsem...Bláznem se nerodíme,blázna z nás dělá prostředí ve kterém se pohybujem...Nevěřili jí,že má ten dar...Vidět minulost,přítomnost i osu budoucnosti,protože ta se mění každým okamžikem
Divadlo je život,ty jsi v něm jen loutka...Hraješ hlavní roli,ale ten kdo píše scénář se jmenuje osud...
Už ho vidím...Blíží se ke mně velmi vysoký člověk...Je to vůbec člověk?Má protáhlý bezvýrazný obličej a ostré tmavé oči...Všechno doplňují světlé vlasy spadající do jeho tváře a černý dlouhý kabát. Poutník ze severu. Černá vrána jenž přilétá na mé přání a doprovodí mě Tunelem ke Světlu. Putuje po světě a nabízí pomoc tomu kdo o ni stojí.
Na břehu...Na břehu oceánu žalu sedím sama životem zhrzená,pohledy kamsi do dáli,nevnímali nic však zračily dost. Ty oči plakaly, ty oči prosily o spravedlnost,další a další mrtví k zemi padali a bylo jich opravdu dost. Na jejich názory nikdy se neptali. Oni si mysleli,že králem má být lhostejnost.
Ví na co myslím,vidí tu momentální sobeckost a nenávist světa...Vidí ji na každém kroku,každý den,vidí mnohem víc než obyčejný člověk. Všechen ten odporný hnus. Ta opovržení hodná stvoření,která si o sobě myslí,že jsou nejdokonalejší na téhle planetě i v celém vesmíru – lidi. Ale takový už je svět. Takové lidi nechává pomalu a dlouho trpět,ale těm co mají dobrou duši odpustí a věnuje jim mnoho krásného na jejich cestě.
Tak seděla sem a plakala nad slepotou lidí,plakala,protože věci jinak vidí,proklínala to lidské tupé stádo,co jen sebe má rádo. Na kolenou sem klečela a jen smutně brečela,leč mě nikdo nevnímal a neviděl. Ta lidská nevšímavost a chlad. Kéž by se někdo nad lidmi zastyděl,za krásné věci jež jste nechali ležet ladem,za padlého anděla jemuž pošlapali jste křídla,za tupý řev jež dral se jim z hrdla. Za svojí naivitu zasloužila bych si pekla. Již nevěřím že existujou světlé vy jímky,zbyly mi jen krásné vzpomínky. Myslím,že nemá smysl jít stále dál,čekám na smrt a poslouchám...
Ten poutník znal chlapce Fraser se jmenoval, myslí že jsme se také znali. Dřív spolu trávili hodně času,byli nejlepší přátelé. Černá vrána ze severského panství a on chudák co potřeboval pomoci. Fraser se dlouhé roky jenom trápil,byl nešťastný a zlomený,ale neztrácel naději a bojoval ze všech sil. Podařilo se mu dosáhnout toho po čem toužil a zažil nádherné chvíle. Jenže pak byl zrazen. Ten koho nejvíce miloval mu udeřil ránu jako blesk .Zhroutil se. Nechtěl dál žít,chodil jako tělo bez duše,trápil se nevěděl jak dál. Ztratil chuť k životu,již neměl pro co žít,chtěl jen zemřít. Vrána může darovat pouze jeden druh smrti,ale musela bych být natolik silná a odhodlaná,abych se podobně jako fénix zrodila ze svého popela. Poutník chtěl Fraserovi pomoci,chtěl osvobodit jeho mučící se duši a tak mu dovolil odejít. Zemřel a jeho duše je nyní šťastná,ale mě odejít nenechal. Musím se naučit žít v tomto světě,protože toho mám ještě mnoho dokázat.
Žít,to chce zapomenout ,že všechno jednou pomine,ale chce to věřit tomu,že všechno je navždy...
Sama. Sama stojící na tmavém mostě bez jezera. Sama se svými vzpomínkami,sama se svým smutný životem. Sama s mrtvými co již neznají cestu zpátky. Sama jdoucí cestou bez konce. Sama jdoucí do neznáma. Sama však v zádech mám honce. Sama však smrt jde s náma. Sama lež zná co jiní nevidí,sama tím často zděšena. Sama leč samota mě nestudí. Sama však na kolena sražena. Sama bojující proti davu. Sama jako strom uprostřed louky. Sama setnu si svoji hlavu,sama dojdu smrti,jako věřící své Mekky.
Zpod kápě padá černá kapka, ne není to kapka, je to černá slza. Padá pomalu,skoro jako kdyby se zastavil čas...je jasně slyšet jak prořezává vzduch a dopadá na kamennou dlažbu,jak ohlušující zvuk gongu. Zahalen do černého kabátu s kápí halící jeho zjizvený obličej odchází...neodchází,odlétá...Kabát i dlouhé vlasy vlají...odlétá pryč,je to černá vrána ze severu co přináší smrt a zkázu. Doprovází ho vítr,jenž hvízdá smutnou píseň temnoty. Vítr sílí,ječí řve,rval by i uši,kdyby tam ještě někdo byl,pak náhle utichne...Je zas naprosté bezvětří,ani stéblo se nepohne .Vše je jako dřív. Jen oba zmizeli...Poutník zas na sever a já letěla řezavě ostrým světlem tam odkud jsem přišla. Celé to bylo podivné. Zdálo se mi,že jsem musela být v Tunelu celé hodiny,však tady neuběhla snad ani vteřina...
Ty oči,ty smutné oči,ten zoufalý pohled do duše. Ten pohled tě v beznaději smočí,odkud pramení nikdo netuše. Hloubka v těch očích nesmírná,tolik poznání a síly v nich. Ta hloubka je tak tajemná,dívat se jinam byl by hřích. Ta prázdnota v jejich pohledu ta bolest skrytá v duši. To čiré zoufalství v roušce úsměvu. Už zas vyřízená ležím a nechci nic,přestávám se kontrolovat,když chci něco říct vyletí mi z pusy jenom modrý motýl,vybíhám z bytu do mlhy ať si tam v zimě po mě pátrají...čekám...do zrcadla už se dívat nechci...
