čiči...
napadlo vás někdy někoho, že už by konečně mohlo všechno jít tak jak by mělo? a ono se to stane? všechno je super, vychází, nic se nekazí... a pak? BUM a všechno je zas totálně v prdeli... jak strašně málo stačí tohle všechno ztratit? jak málo a všechno hezký je zas pryč? jeden jedinej okamžik, jedna vteřina a Ty se zas vracíš k Tunelu, jenže tentokrát už Tě něvítá ta temná vrána ze Severu, Fraser je také pryč, už tu na Tebe nikdo nečeká, odešli za svými sny, za svým štěstím... pouze Ty jsi se navrátil, dýcháš ten těžký chladný vzduch, vítr si pohrává s tvými vlasy, zakrývá Ti tvář, ano, tak to má přece být, už nikdy nemá být Tvá tvář spatřena, promarnils další šanci, kterou Ti dal a On nezapomíná... špatně sis vybral i když jsi si tím byl naprosto jistý... vypadalo to jako sen a to Tě mělo odradit, jenže to bylo právě to, co Tě přitahovalo... že by se na Tebe konečně usmálo štěstí? ne, nesmíš zapomenout, NIKDY nesmíš zapomenout, že existují i Ti, kterým štěstí nebylo souzeno. Ti, kterým byla přána jen bolest a utrpení vždy když uvěří... a přesto jsou to Oni, kteří by ho měli pocítit. existuje tolik bytostí, které si neváží toho co mají, neznají cenu štěstí, jenže jim ve většině případů není štěstí odcizeno, pouze na čas odebráno a zas se jim vrátí... nikdy nepochopí co je opravdová bolest...bolest v duši... ta bolest, kdy se třese celé tělo, hlava třeští jak po probděné noci s litry alkoholu, končetiny se nechtějí pohybovat a ze srdce se stává rudý rosol...to je ta bolest, kterou cítíš, Ty věčně se vracející do Tunelu s nadějí, že se zas někdy vrátíš ke Světlu...
Jsi skvělý člověk Bärbel, vážím si Tě, moc..
