andělé života
nemyslím si, že bych věřila na osud, nebo na hnutí mysli s následkem nějaké události, ale jsou věci, které se stát mají a tak se třeba i stanou... tak jako někteří lidí maj do našich životů přicházet jsou i takoví kteří musí odejít... nemůžu zapomenout na ten den kdy mi karolína zavolala a sdělila mi, že bytost, která mě držela nad vodou a která byla nejbližší mému srdci - věřila jsem jí jako nikomu je mrtvá. navíc když se to stalo v zásadě nešťastnou náhodou a ještě při plnění svého snu... snažil se vydělat peníze, aby mohl nastoupit na vejšku. narozdíl ode mě věděl co chce a šel si za tím... (já stále ještě nevím co chci v životě dělat... tedy, vím co chci v životě dělat, ale asi bych neuživila ani sebe...) stále jsme byli spolu, chodili si na celé hodiny sednou na anděl do parku a jen tak si povídat a pít pivo. psi byli kočky a kočky zase psi... neměl rád zvířata, bál se jich, to mě hrozně zajímalo... nosila jsem mu hrochy a zas jsme jen tak seděli někde na kopci a pili pivo... dlouho dlouho do noci jsme si povídali, chodili do hospody, kde se jeden druhému ztratil a pak spolu zas chodili domu, ale bylo tak nějak jinak... pak jsme se řestali vídat úplně. psali jsme si, volali si, ale neviděli se. nakonec jsme se nechala ukacat a odjela do příbrami na koncert kryptonu - už mi taky bylo blbý jak mě jeníček pořád ukecával a já jsem si připadala jak blb, když jsem pořád odmítala na nějakej ten koncert jet. on by se mnou nejel, byl v tomhle dost jasně vyhraněnej, ale jinak jsme se v muzuce shodli. teď se mi vybavilo jak jsem měla antibiotika s antabusem a nesměla jsme pít a tak jsem celý večer seděla s ním a s lokim na nealku a oni se dohadovali o ideálním státě... připadal mi tak kouzelný... měl svou pravdu, dokázal uznat, že se v něčem mýlí, ale za svými názory si vždycky stál. dokázal mě podpořit a pomoci mi s jakýmkoli problémem.věděl o mě všechno...pamatuju si jak mě doma vyhodili. skoro ve dvě ráno jsem ho vzbudila a on mi pomohl. vzal mě k nim do bytu, teda byla jsem vlastně jen v jeho pokoji, ale i ten byl větší než náš celý byt. měl s tím spoustu plánů přestaveb, mělo to být luxusní sídlo...
...ale zpátky...
v tý příbrami jsem někoho potkala... na první pohled mě hrozně zaujal. asi jsem se mu taky líbila: ostatně jsem si dal hodně záležet, jsem vůbec v jistým smyslu taková exhibionistka. kde mě neznají a vím, že se tam moc často ukazovat nebudu řádím jak pekelnice... dvacítky až nahoru zavázaný, bordelky a minisukně - kryptoni se zas dohadovali jestli nechodím na rybárnu a vůbec měli takový trochu oplzlý vtipy... mno, co by se od nich taky dalo čekat. koukali jsme po sobě, líbil se mi, ale nebrala jsme ho jako prioritu, přijela jsem se pořádně opít. a tak jsem pořád mizela ze sálu na medovinu, pro pivo... pak jsem měla taky dlouhej rozhovor s lukášem varhanem, vztekal se, že je zpitej a že ho mám dojít zachránit... blbec ožralej... domluvila jsem se s kapelou, že mě hodí do prahy... brala jsem si věci, že odcházíme a pojedem a najednou tam stál on... že by náhoda? přece tam lidi kalili dlouho po akci, mohli se sebrat a jet domů kdykoli jindy... a tak jsem mu doslova vecpala svoje telefonní číslo...
přijela jsem do prahy, přesněji, vykopli mě z auta přesně naproti hospodě... super, skoro pět ráno, snad tam ještě bude... byl... dost opilý a hodně vyčítavej, přesto, že by měl mít radost, že jsem se objevila... hodně jsem se bavila s radkem, přítelka se s ním rozešla po deseti letech, byl smutnej a naštvanej a lemtali jsme zelenou s mlíčkem... pak se trochu srovnal a doprovodil mě na vlak - únavou jsme usnula a do písku jela přes plzeň... ha,ha
tamten se neozýval, přestala jsem to registrovat...ale myslela jsem na něj... to se mi snad ještě nestalo. pak mi přišla smska... pořád jsem to nějak nebrala vážně, ale hodlal se mnou jet i do belgie... myslela jsem, že je blázen... na něj jsem byla naštvaná, protože jsme byli domluveni, že pojedeme spolu a on mi naposlední chvíli oznámil, že by stejně nejel... dobře, pojedeme... nakonec jsme jela jen na bff, ale přijel za mnou... byl to krásný den... byl tak nervózní, milý, hrozně se mi líbil jeho úsměv... domluvili jsme se na další schůzce
milevsko... to yblo snad prvně kdy mě kdo pozval na zmrzlinu... pozvala jsem ho k nám na koncert... a bylo to... dlouho jsme spolu nemluvili, občas nějaká přátelská smska, krátký telefon...
rána...
můj život začal ztrácet smysl...
co teď budu dělat? jsi pryč, nechal jsi mě tu samotnou? co já budu dělat? kdo mi poradí? kdo mě vždycky posune k tomu co bych měla a co ne? proč jsi mi to udělal? proč nemůžu zastavit pláč? proč mi srdce buší tak, že mám pocit, že praskne... proč nemůžu stát na nohoua v hlavě mi hučí? proč vidím všechny ty krásné obrazy s černými rámy? proč si ěm opustil? svým způsobem jsme byli spolu a bylo nám dobře.
a v tu chvíli jsem našla oporu, podporu a náruč... možná jsi mi tímto ukázal kam má jít a co dělat, ale za jakou cenu? měla jsem jít já a ne ty... každý den na to myslím a nemůžu se zbavit pocitu odpovědnosti za tvou smrt... byla jsem daleko, možná právě proto, že jsme byla tak daleko... je mi to hrozně líto... mám strach tam jít, mám strach se představit... mám strach se vrátit tam kde jsme žila... možná z pocitu viny, odsouzení, možná proto, že mám žít tak jak teď... nikdy nezapomenu hrošíku
